9 ... Do Alžíru na zkušenou!

Monet pracuje pilně, ale jak ubíhá měsíc za měsícem, začíná tušit, že něco není v pořádku. Kreslířská zručnost je důležitá, sama o sobě však kariéru malíře nezajišťuje. To potvrzují i četní Claudovi kamarádi z pivnice Brasserie des Martyrs, kam rád dochází. Je to inspirativní prostředí - spisovatelé, malíři shromáždění kolem kontroverzního Gustava Courbeta, enfant terrible tehdejší pařížské výtvarné scény. Mladičký Monet si díky pronikání do pařížského uměleckého prostředí čím dál uvědomuje: Cesta z Akademie Suisse do Salonu jaksi nevede. Ale co s tím?

Slepou uličku ukončila náhoda. Je duben 1861 a Monetovo číslo je taženo z osudí. Jednalo se o losování, jehož prostřednictvím se tehdy ve Francii prováděly doplňkové odvody do armády. Rentiér Monet svého syna patrně v naději, že vojna přivede vzpurného chlapce k rozumu, z povinné služby nevyplácí a tak se 20letý Claude vrací do Le Havru k odvodové komisi:

„Vlasy a obočí: kaštanové ... oči: hnědé, nos: dobře tvarovaný,... brada: oblá, tvář: oválná. Výška 1 metr 650 mm.. ... Zmíněný pan Monet netrpí žádnou tělesnou vadou, má odpovídající výšku a ostatní vlastnosti požadované ke vstupu do armády a může být odveden k prvnímu pluku afrických střelců... Přijat závazek pana Moneta, Oscara Clauda, který slíbil sloužit věrně a čestně po dobu sedmi let...“ zní výňatek z náborového dokumentu.

Monet skutečně v červnu toho roku cestuje ke střeleckému pluku do Alžíru. Nezůstává tam však ani rok. Schvácený tyfem se vrací do Francie a většinu roku 1862 tráví rekonvalescencí v Normandii. Pro budoucí vývoj umění to však nebyla epizoda k zahození: „Dojmy z barev a světla, které jsem viděl v Alžíru, se staly zárodky mých budoucích výtvarných snah.“ hodnotí Monet s odstupem.