16 ... Snídaně v trávě II

Možná to byla skutečně jen ona náhoda podobnosti Monetova a Manetova jména, která Claudovi pomohla na výsluní rychleji než jeho přátelům. Každopádně tu máme opět sebevědomého mladého muže, který povzbuzen nečekaným ohlasem na svou tvorbu pouští se ještě téhož roku (1865) do odvážného projektu. Příští Salon bude otevřen už napřesrok (nikoli jako předchozí, které byly pořádány po dvou letech) a odbornou a laickou veřejnost je třeba na sebe upozornit ještě mnohem významněji.

Monet uvažuje takto: Jestliže Manet tolik upoutal svou rozměrnou Snídaní v trávě, bude možné jej napodobit jeho vlastními prostředky, ale vylepšenými. Plátno musí být ještě mnohem větší, námět podobný, ale zcela cudný, aby mu nebylo možné z morálního hlediska nic vytknout. Když o tom spravuje své přátele, ti se nestačí divit. Ten Monet se snad zbláznil. Pouze Bazille, k němuž má nyní Monet blízko, ho podporuje. Sám před časem definoval něco, co teď má Claude možnost realizovat: nepřehlédnutelným obrazem vytvořit dojem prchavého okamžiku, něčeho se děje právě teď a tady.

Monet se přesunul do ústraní, usadil se ve vesnici Chailly v lese Fointanebleau a začal pracovat na své prosluněné verzi Snídaně v trávě. Obraz měl mít ve finále poněkud megalomanské rozměry, 4,2 metry na výšku a 6,5 metrů na šířku. Námětem bylo neformální uspořádání skupiny postav životní velikosti, z nichž některé v rámci ranního pikniku spolu vestoje hovoří, jiné sedí v trávě. Modelem pro plenérové studie všech účastníků snídaně mu byli pouze dva lidé, Frederic Bazille a devatenáctiletá Camille Doncieuxová, s níž se Claude  nedávno seznámil.

Počasí však nebylo nic moc a  Bazille si navíc dovolil v půlce snažení odjet. Léto uplynulo rychle, a práce na finálním monumentu ještě nebyla ani započata. Monet si všechny studie převezl do ateliéru v Paříži a celý podzim horečně věnoval jejich převodu na velký formát.  Technicky nebylo možné vyrobit jedno plátno takových rozměrů, a tak byl obraz rozdělen na tři části. Práce se však nedařila podle Monetových představ. Ať dělal co dělal,  postavy byly na pozadí spíš nalepené, než by tvořily jeho přirozenou součást. V zimě pochopil, že nebude včas hotov a práci na obraze vzdal. Jak to otřáslo jeho pečlivě střeženým sebevědomím si umíme domyslet. A navíc Salon 1866, na němž chtěl definitivně prorazit, se neúprosně blížil. Co na něm představí? A jakou roli v tom bude mít  vztah s Camillou?