19 ... Zoufalství

Je květen 1867,  Camilla je v sedmém měsíci těhotenství. Monet je jako svěráku. Peníze docházejí. Camillu má rád. I když ho snad napadalo, jestli by nebylo rozumné kvůli rodině vztah s ní ukončit, skutečnost, že brzy bude na světě jejich potomek, takové úvahy ukončila. Co dál?

Abychom porozuměli, k jakému kroku  se Monet polovině toho roku odhodlal, zamysleme se, kým ve svých sedmadvaceti byl. Jak víme z z části Mladý karikaturista, už v dospívání Claude díky svým úspěšným kresbám pocítil opojný pocit z peněz vydělaných vlastníma rukama. Jak to bylo příjemné, tak to bylo zrádné. Je-li člověk začínajícím umělcem, malířské řemeslo  v sobě nese prvek nestálosti. Peníze byly brzy pryč a Monet ač už dospělý zůstal ve velkém pařížském světě dlouho jen dospívajícím hochem závislým na přísunu prostředků od své rodiny. I když v 60. letech sem tam nějaký obraz prodal, zdaleka největší zdroj jeho příjmů pocházel od otce a od tetičky. Na jeho obranu dlužno říci, že rozhodně nebyl v takové situaci sám. Bazillovi rodiče svého syna podporovali také, mnohem ochotně a štědřeji než tomu bylo u Moneta. Cezanne pobíral od svého otce jako zálohu na dědictví pravidelnou rentu, a o pár let později byl van Gogh až do konce svého krátkého života finančně zcela závislý na svém bratrovi.

Z Monetovy korespondence té doby, ale nakonec i té z let sedmdesátých, jasně vyplývá, že díky zmíněným okolnostem nebyla v té době odpovědnost za sebe a za rodinu Monetovou silnou stránkou. V dopisech se s železnou pravidelností vyskytují naléhavé prosby a někdy až troufalé žádosti o finanční podporu. Je z nich cítit Monetův sklon převádět odpovědnost za jeho situaci na druhé. Kdykoli v šedesátých letech otec a tetička ztráceli víru v Claudem zvolenou cestu a přestali vyplácet apanáž, anebo apanáž na poněkud neúsporný způsob života nestačila, obracel se Monet na Bazilla a se stejnou intenzitou žádal o pomoc jeho. Bazille měl díky své velkomyslnosti slušnou sbírku Monetových obrazů, mimo jiné koupil na splátky za dva a půl tisíce franků i u poroty Salonu propadlé Ženy v zahradě. U Bazilla dokonce nějaký čas s Camillou bydlel.

V červnu 1867 se Monet v zoufalé situaci rozhodl k návratu do rodné Normandie. Otcův názor na vztah s Camillou pro něj byl dostatečným důvodem, aby družku ve vysokém stupni těhotenství v Paříži zanechal a před rodinou předstíral, že se s ní rozešel. Ubytoval se u tety Lecadrové na Sainte-Adresse, do určité míry obnovil vztahy s otcem,  maloval jeden obraz moře za druhým, a myslel při tom na Camillu. Termín porodu byl stanoven na 25. července. V té době už byl zpátky v Paříži. Naneštěstí se však malý Jean k příchodu na svět příliš neměl a Monet zcela finančně vyčerpán byl opět nucen odjet domů ještě před jeho narozením 8. srpna. Opět bombarduje Bazilla dopisy, žádá ho, aby na Camillu s Jeanem dohlédl, a rozzlobeně urguje slíbenou finanční pomoc.

Donekonečna však hru na neexistující rodinu hrát nešlo. Monet se vrací ke  Camille a Jeanovi a následující rok se s nimi protlouká, jak se dá. Pendlují mezi Paříží a Le Havrem, bydlí po hostincích, hledají nějaké levné bydlení na vesnici. Na jaře 1868 nechává Jeana zapsat jako svého syna. Otec Monet na to reaguje po svém, definitivně odnímá synovi a jeho rodině jakoukoli podporu. V červnu 1868 se Claude v jedné slabší chvíli dokonce vrhá do vln Seiny. Snad to byla právě tato malířovi souzená voda, která zchladila jeho hlavu. Brzy po vyškrábání se na břeh začalo přece jenom veselejší období.